Včelí úl vnímáme jako živé obydlí s mimořádným vnitřním potenciálem. Je to svébytný kus „včelí architektury“, kterou člověk vytvořil a postupně zdokonaloval. Právě množství tvarů a konstrukčních variant dodnes vyvolává odborné debaty: jaký má mít úl správný tvar, objem a uspořádání?
Navrhnout ideální úl není snadné. Vždy jde o kompromis mezi životními potřebami včelstva a praktickou obsluhou při včelařských zásazích. Složitost tohoto hledání nejlépe dokládá, kolik typů úlů v průběhu staletí vzniklo – včelaři se zkrátka opakovaně pokoušeli najít řešení, které bude fungovat co nejlépe.
Původní „model“: dutina stromu
Přirozeným domovem včel byly dutiny stromů. V nich si zakládaly chráněné hnízdo, které je bránilo před nepohodou, chladem i výkyvy počasí. Velikost dutiny přitom významně ovlivňovala i velikost včelího společenství.
Co řeší úlová otázka
Úlová otázka hledá odpověď na to, jaký má úl být, aby vyhovoval včelám, včelaři, místním podmínkám krajiny a současně i požadavkům moderního včelaření. Týká se začátečníků i pokročilých – především však včelařů, kteří nad chovem přemýšlejí v souvislostech.
Jedno univerzální řešení neexistuje. Volba konstrukce a systému úlu se odvíjí mimo jiné od bohatosti včelí pastvy, která přímo ovlivňuje rozvoj včelstva. Už v dávné historii se včelaři snažili přiblížit přírodním podmínkám: rozebírali stromové dutiny se včelími hnízdy, měřili jejich prostor, velikost a počet plástů a z těchto poznatků odvozovali, jak by měla vypadat vhodná „dutina“ v úlu pro danou oblast.
Krajina rozhoduje: hory, nížiny i jih
Dobře to ukazuje příklad německého včelaře Georga Ferdinanda Genstrunka, který žil vysoko v Krušných horách. Proměřil desítky stromových dutin a podle zjištění zkonstruoval úl odpovídající horským podmínkám. Jakmile se však stejný úl používal v nížinách, kde jsou podmínky zcela odlišné, rychle se ukázal jako nevhodný: včely se i několikrát za sezonu vyrojily a medný výnos byl nízký.
Tento příklad jasně potvrzuje, že včely se přizpůsobují krajině i pastevním poměrům. Ve vyšších polohách probíhá jarní rozvoj pozvolna a pastva je krátká. Včelstva proto často fungují v menších jednotkách a tomu odpovídá i velikost jejich příbytku. V jižní Evropě je naopak pastva bohatá a dlouhá – téměř deset měsíců – a včely si práci rozkládají do delšího období (i tam však mohou žít v menších koloniích, protože nejsou tlačeny krátkou sezonou).
Podmínky u nás: krátká pastva, silná včelstva
V českých podmínkách je situace odlišná jak od vysokých hor, tak od jihu. Včelí pastva u nás obvykle začíná sporadicky v polovině března a končí zhruba se začátkem července. Včely proto potřebují dostatek prostoru: velké úly a v praxi často minimálně kolem 40 plástů české míry, aby během přibližně tří a půl měsíce stihly nasbírat pyl a nektar na zimní zásoby.
Je známo, že jedno včelstvo za rok spotřebuje přibližně 110 kg medu, 45 kg pylu a kolem 40 litrů vody. Na rozdíl od oblastí s dlouhou pastvou si u nás včely nemohou „rozložit výkon“ do deseti měsíců. Proto v krátkém čase vytvářejí velmi silná včelstva, aby zajistila zásoby na přežití celého roku.
Zkušenost z praxe: velký úl sám o sobě zázraky neudělá
V roce 2005 nás navštívil přítel a velkovčelař Ivan Atelšek ze Slovinska. Když poprvé uviděl naše nástavkové úly se čtyřmi až pěti nástavky, nechtěl věřit, že mohou být skutečně plné včel. Po otevření a kontrole obsazení byl ohromen.
Ve Slovinsku se totiž běžně včelaří v úlech systému „AŽ“ (konstruktér Anton Židernič), kde jsou jen dva prostory – plodiště a medník oddělený mateří mřížkou – a med se vytáčí i desetkrát za sezonu. Ivan si tehdy odvezl dva naše nástavkové úly s přesvědčením, že doma dosáhne mimořádně silných včelstev a vysokých výnosů.
Po následující sezoně ale přišlo vystřízlivění: včely mu obsadily pouze dva nástavky a síla včelstev byla srovnatelná s ostatními slovinskými úly. Zkušenost ho sice zklamala, ale zároveň potvrdila podstatné pravidlo: včelstva se přizpůsobují podmínkám krajiny – a podle toho si „volí“ i velikost prostoru, který skutečně využijí.
Úly v českých zemích: od tradičních typů k nástavkům
Když nahlédneme do nedávné historie, zjistíme, že v českých zemích se nejčastěji používaly úly typu Budečák, Moravský univerzál a tzv. Jarmárky s vídeňskou mírou rámků. Na konci padesátých let se pak v Čechách výrazně prosadil pokrokový nástavkový úl Tachovák, který už lépe odpovídal požadavkům moderního chovu včel.
Z časopisu včelařství Evžen Báchor
